Kdysi žila na Novém hradě mladá služebná. Byla to velice půvabná dívka, a přestože nepocházel z urozeného rodu, sám hradní pán se za ní rád ohlédl. Netrvalo dlouho a všimla si toho jeho manželka, která se považovala za nejkrásnější ženu v okolí a na všechny své sokyně nezřízeně žárlila. Strašně se proto rozzlobila, navenek však nedala na sobě nic znát a začala jen usilovně přemýšlet nad tím, jak by se nepohodlného děvčete zbavila.
Moc práce jí to ani nedalo, vždyť je přece paní nad životem i smrtí všech svých poddaných. Nechala tedy rozhlásit, že se jí ztratil vzácný zlatý prsten, a z jeho krádeže obvinila svou krásnou služebnou. Děvčeti nic nepomohlo, i když vše svědčilo o jeho nevině a také pán se ho zastával. Paní však byla silnější a rozkázala, aby nehodná služka byla pro výstrahu ostatním poddaným krutým způsobe popravena a vpletena v kolo na popravišti v protějších vranovských lesích, v místě, kterému se říká Kolohnát.
Když nastalo šero, zdálo se hradní paní, že vidí na Kolohnátu, jak jí tělo nebohé dívky, zapletené do kola, které čnělo na vysokém kůle, vyčítá nespravedlnost, a že její krásné dlouhé vlasy, vlající ve větru, jí hrozí. Zlá žena už potom nemohla usnout, v noci se zahleděla z okna a spatřila ke své hrůze, jak se zmučená dívka pojednou lehounce vysmekla z kola a jako bělounký obláček se vznáší nad údolím přímo k Novému hradu. Hlásný na věži právě troubil půlnoc, když tajemné zjevení vstoupilo do komnaty, přiblížilo se až k vyděšené hradní paní a ta náhle padla mrtvá k zemi. Její krutost byla potrestána vskutku brzy.
Od těch dob se na Kolohnátu za nocí ozývalo nesmírně bolestivé naříkání – to duch ubohého děvčete žaloval na svůj nespravedlivý osud. Hradní pán zde dal na radu svého kaplana postavit železný kříž a potom už nebylo nářek nikdy slyšet, i když stráň zůstala smutná a zádumčivá.
Čerpáno z: VAŠEK, Leoš. Nový hrad u Adamova: Historie – pověsti. Brno: Bolzano, 1994.