J ednoho dne před dávnými časy, když Nový hrad ještě téměř zářil novotou, pořádal jeho majitel, pan Vilém, bohatou hostinu. Nebylo to dlouho, co se vrátil z cest po dalekých cizích zemích, proto dal pozvat mnoho vzácných hostů, především své početné přátele, aby se s nimi po delší době zase dobře pobavil. Pán Nového hradu byl vyhlášený hostitel, není tedy divu, že se veselá zábava rychle rozběhla plným proudem a hosté si při ní ani nevšimli, že se už venku rozprostřela černá tma.
Když přišla půlnoc, ozval se náhle pronikavý zvuk hlásné trouby, který oznamoval příchod nějaké pozdní návštěvy. Kdo to však může být v tuto nezvyklou dobu, z očekávaných hostů se přece již všichni dostavili? Přesto pán Nového hradu, jak uslyšel, že se jedná o nějakého cizího rytíře na koni černém jak havran s červenou přikrývkou, nechal spustit padací most, otevřít brány a vpustit zpozdilou návštěvu dovnitř. Při cizincově vjezdu do hradu se pojednou ještě více zatemnila už beztak černá noční obloha, že ani malá hvězdička v ten okamžik na ní nezasvítila. Psi začali bázlivě výt, odkudsi z věže bylo slyšet zdivočelý skřek velkých sov a netopýři se strašlivým pištěním poplašeně poletovali nad hradbami, jako by se mělo stát něco hrozného.
Jakmile pozdní návštěvník vstoupil do hodovní síně, rázem bylo po zábavě, všichni přítomní upřeli zraky na nečekaného hosta a z toho pohledu jim přešel mráz po zádech. Vzhled příchozího nebudil totiž příliš důvěry – tmavý, divoce zarostlý a škaredě zamračený muž v černé zbroji a podivném šatě cizího kroje, a když promluvil, bylo již po prvních slovech z jeho zvláštního přízvuku patrné, že mu domácí řeč není mateřskou:
„Prosím za odpuštění, urozený pane, že přicházím v tak pozdní hodinu a ruším vaši ušlechtilou zábavu, ale když jsem viděl, že se v celém hradě ještě svítí, a slyšel jsem veselý zpěv a smích, osmělil jsem se zaklepat a bránu.“
Pan Vilém pozval tajemného cizince ke stolu, ten se trochu posilnil a potom se dal do vyprávění:
„Už dlouho bloudím světem sám a sám a hledám někde daleko od vlasti místo, kde bych nalezl klid duše a zapomněl na neštěstí, které mne doma potkalo. Když jsem se vrátil z poslední vítězné války, našel jsem svůj hrad v sutinách a svou milovanou choť i s naším dítětem v čerstvě vykopaném hrobě. Zdejší kraj je plný lesů, a to se mně zamlouvá. Kdybys, pane, mohl postrádat kousíček tvé půdy, rad bych jej od tebe koupil a vystavěl si na něm malý hrádek.“
Novohradský pán, dojat smutnou rytířovou řečí, velkoryse souhlasil, hned běžel k oknu a ukazoval směrem severním na vršek, který se jevil k těmto účelům nejpříhodnější. Ujednáno, smlouva byla okamžitě sepsána a podivný cizinec vysázel na stůl krásné, nové zlaťáky, jež se leskly jako žhavé. Pan Vilém měl radost z dobrého obchodu, vesele si se všemi připil, ale hostům se nějak nedařilo vrátit do dobré nálady, na všechny padla jakási tíseň. Jeden po druhém se začali s rozpačitými pocity vytrácet, nakonec se do své komnaty odebral i černý rytíř.
Ráno chtěl pán Nového hradu se svým hostem posnídat, proto nechal pro něho poslat, ale cizincova ložnice byla prázdná a na celém hradě nebylo ani jeho, ani jeho koně. Nikdo ho přitom neviděl z hradu odjíždět, nikdo mu neotvíral bránu, jenom hlásný z věže viděl v noci na krátký čas hrad vzplanou podivným světlem, zatímco koně ve stáji byli nepokojní a psi strašlivě vyli. Pan Vilém nepatřil právě k lidem pověrčivým, proto si o tom myslel své – hradní osádka se včera jistě opila, neplnila řádně své povinnosti a dnes se snaží vymlouvat a vymýšlet si pohádky. Přesto se mu na celé věci něco nelíbilo.
Na prodaném vršku zatím den ode dne záhadným způsobem vyrůstal hrádek – přes den tu nebylo nikoho vidět, a přece bylo vždy ráno zřejmé, jak stavba rychle pokračuje. Zanedlouho se nad okolními zelenými lesy vypínala tvrz rudá jako krev, zvláštního tvaru i celého slohu. Vypadala jako dravčí hnízdo planoucí jakoby červeným ohněm. Novohradský pán očekával, že se po dokončení svého sídla černý rytíř nějak přihlásí, avšak ten vedl podivínský život, nikoho nenavštěvoval a také k sobě nikoho nezval. Marně se snažil pan Vilém k němu nějak dostat do hrádku, nikdo mu neotvíral, ani se neozýval. Zdál se, jako by tam žádný živý tvor ani nebydlel.
Pán z červeného hrádku nepožíval dobré pověsti. Lidé si potají vykládali, že to sám ďábel z pekla přišel na zem, aby jim škodil, proto se mu už zdaleka vyhýbali. Má prý zlé, uhrančivé oči. Nesnáší jakoukoliv hudbu či zpěv, a jak je zaslechne, obrátí koně a uhání zběsile pryč. Často se na svém bujném černém oři projíždí pustými lesy a v divokém trysku štve zvěř. A nejen to, pase prý i po vzácnější kořisti a unáší krásné dívky, s nimiž vždy zmizí v hrádku beze stopy. Pokaždé, přijde-li měsíc do úplňku, za tmavé půlnoci přijíždí od Brna po strmé kamenité cestě vzhůru k hrádku krytý černý kočár, tažený černými koňmi, řízený zakukleným černým kočím. Rytíř vždy již netrpělivě vyhlíží z věže a vyvolává bouři. Kočár rychle vjede na nádvoří a ještě rychleji se opět zdvihne padací most a zavře brána, aby se nikdo nemohl dostat dovnitř. Ráno pak, než zakokrhá kohout, stejným způsobem kočár opustí hrad a zmizí v lese.
Když se tyto pověsti donesli k panu Vilémovi, neměl z nich pražádnou radost. Hořce litoval, že tak lehkovážně umožnil černému rytíři, kterého považoval spíše za nebezpečného zločince než za ďábla, usídlit se ve zdejším kraji. Denně zíral na rudou skvrnu, jak tvrz nazýval, proklínal ji i s jejím záhadným pánem a přál si se jí zbavit. Nejprve se však chtěl přesvědčit o tom, zda se všechny ty zvěsti zakládají na pravdě, rozhodl se proto vydat se se svým sluhou na zvědy.
Příštího úplňku se oba muži ukryli v houští nedaleko červeného hrádku a čekali, co se bude dít. Po chvíli se strhla strašná bouřka, stromy s ohýbali až k zemi, blesk stíhal blesk a při každém zablýsknutí a zahřmění se ukázal hrádek v celé své příšernosti, jako by vzplanul a poskočil. Najednou kde se vzal tu se vzal, směrem k cizincově sídlu rachotí černý kočár tažený černými koňmi, na kozlíku sedí kočí se zahalenou tváří. V mžiku se spouští most, otvírá brána, a než se kdo naděje, vůz mizí v útrobách záhadné tvrze. Pán Nového hradu si s chutí zaklel, zdá se, že bude muset odejít s nepořízenou.
Když tu se prudce otevřelo jedno z oken hradního paláce a v záplavě jasného světla se mihla útlá dívčí postava volající o pomoc, vzápětí však byla silnýma surovýma rukama stržena zpět a okno se opět zavřelo. Pan Vilém tasil meč, přiskočil na okraj vodního příkopu a vyzval obyvatele dravčího hnízda k jeho otevření a vydání zajatkyně. Odpovědí mu ale bylo hrobové ticho, hrádek dále stál němý, výhružný. Když oba muži viděli, že je vše marné, vydali se pomalu domů na Nový hrad. Jedno však už bylo jasné – pověsti o černém rytíři nelhaly.
Na druhý den dal hned pan Vilém sezvat své četné přátele, aby se s nimi poradil, co podniknout proti zločinnému sousedovi. Někteří měli strach z pekelných mocností, ale nakonec se všichni nechali přesvědčit, že příštího dne udeří společnými silami na červený hrádek. Až do večera se potom na Nový hrad sjížděli ozbrojenci z okolních panství. Nastala noc před rozhodujícím útokem. Noční ticho pojednou přerušilo naléhavé volání bdělých strážných:
„Hoří, hoří!“
Rázem byli všichni na nohou v hrůze, že Nový hrad zachvátil požár. Brzy se však ukázalo, že plameny šlehají z tajemného cizincova hrádku, jehož zdivo se s ohlušujícím rachotem a příšerným praskotem rozpadávalo, ba přímo rozlétávalo. Páni se svými zbrojnoši sedli na koně a vydali se směrem k místu běsnícího živlu. Hrádku už ale nebylo pomoci, museli počkat, až oheň sám dohoří, a potom se dali do prohledávání zříceniny. Černého rytíře ani jiného živého obyvatele se jim ale najít nepodařilo. V hlubokém hradním sklepení je však čekalo jiné překvapení – velká hromada mrtvol zavražděných dívek, mnohé již v hrozném stavu, svědčící o tom, že záhadný zločinec se svému odpornému řemeslu věnoval se značným úsilím.
Strašné tajemství červeného hrádku tedy bylo odhaleno a nebohé dívky řádně pochovány. Jednu záhadu si ale přece dravčí doupě ponechalo – černý rytíř zmizel beze stopy přesně tak, jak se kdysi objevil, a zbyly po něm jen dohady. Lidé z okolí si však stejně nedali vymluvit, že to byl sám ďábel v lidské podobě, proto také zřícenině začali říkat Čertův hrádek a zdaleka se jí vyhýbali.
Čerpáno z: VAŠEK, Leoš. Nový hrad u Adamova: Historie – pověsti. Brno: Bolzano, 1994.