Na počátku první světové války bydlel v hájovně zřízené ve zřícenině Nového hradu starý hajný. Bylo mu již osmdesát let, ale nikdo by statnému starci nehádal více než šedesát. V těch dobách měl Nový hrad svůj půvab nejen pro milovníky starých památek; přitahoval také ty, kteří se rádi ohlédli za pěknou dívčí tvářičkou. S hajným totiž na hradě žila mladičká schovanka, vyhlášená krasavice, a za ní se táhli staří mladí, mnozí z nich byli tehdy považováni i za velké pány. Neskrblili dary ani sliby, aby získali její přízeň, ale snědá kouzelnice všechny nemilosrdně odmítala. Někdy se sice zdálo tornu nebo onomu, že černé dívčiny oči hledí na něho přece jen poněkud povzbudivěji, i příslib nočního dostaveníčka se podařilo některému na ní vymámit, ale žádný z těch dobyvatelů se nepochlubil, jak nakonec dopadl. Bud‘ ho zavedla tak hluboko do lesa, že v něm brzy zabloudila motal se až do rána po stržích, anebo byl-li výbojnější, vypořádala se s ním tak, že v něm jednou provždy vzbudila úctu k síle divoké lesní žínky. Nikdo se nevyznal v té výjimečné ženě, lidé z kraje pod hradem si vykládali, že dívčina pýcha pramení z jejího původu – byla prý nemanželskou dcerou jednoho z příslušníků knížecího rodu, kterému patřil zdejší velkostatek a jenž ji dal před lety na vychování do rodiny hajného. Kdoví, co je na tom pravdy, jisté však je, že krásná schovanka dávala přede všemi nápadníky přednost prostému pekařskému dělníkovi z Olomučan. Snažila se pro něho vyprosit hájovnu v Josefovské údolí, aby se mohli vzít. Nezdálo se však, že by starý hajný tornu vztahu byl nějak příliš nakloněn, spíš naopak. Bylo to na podzim v šestnáctém roce. Hajného schovanka se jednoho rána vypravila na lesní kancelář prosit za svého milého. Brzo se ale vrátila s nepořízenou. Děvče si zoufalo, zdálo se, že je vše ztraceno, nebo že by se snad dalo najít jiné řešení…? Druhého dne ráno našli hajného zastřeleného v cípu malého políčka na lesní mýtině, s nábojem plným sekaného olova v zádech. Všichni ten zločin připisovali na vrub některému z pytláků, kterými se to tehdy, v hladových válečných letech, v adamovských lesech hemžilo jako nikdy předtím. Jen jednomu četnickému strážmistrovi se to nějak nezdálo, nebyl přesvědčen, že hajný zahynul při výkonu svého povolání. Prohlížel bedlivě mrtvolu, místo činu, měřil – a dal zatknout krásnou schovanku s jejím milencem. Pekařský dělník s pláčem prokazoval svou nevinu a podařilo se mu ji také brzo prokázat. Veškeré podezření potom padlo na jeho milou, která čekala celý rok ve vyšetřovací vazbě na Cejlu v Brně, dokud se svoláním parlamentu v roce 1917 nebyla obnovena působnost porot. Byl to první porotní případ za války. Obhajobu obžalované převzal nejvyhlášenější brněnský advokát. Četnický strážmistr vysvětloval porotě, co ho vedlo k zatčení schovanky; zjistil, že hajný nepadl jednou ranou, ale že to byly rány dvě, vypálené ze značné vzdálenosti. Mýtinku, na níž je políčko, obklopuje ze všech stran les a mlází a ránu neznámý vrah vypálil z daleko větší vzdálenosti, než je délka pole. Jen z jediného místa je na mýtinku vidět – z hradní věže, která je sem obrácena jednou střílnou a stojí přes dvě stě kroků daleko. Kdo mohl být tím mistrovským střelcem, že dokázal na takovou vzdálenost vypálit dvě rány tak přesně, že vypadaly jako rána jedna? Proti schovance nebyly přímé důkazy, jen nepřímé – její pověstné střelecké umění a přání opatřit milému hájovnu. Skvělá obhajovací řeč porotu za takových okolností pohnula, že obžalovanou osvobodila. Porota byla ve svém rozhodování ovlivněna ještě jednou skutečností -dívka totiž pod srdcem nosila plod své lásky. Pekařský dělník se potom se svou milou oženil; hájovnu sice nedostal, a tak se držel svého řemesla a stal se úspěšným pekařem v Brně, kam se rodina raději odstěhovala, protože stín podezření nedokázal z těžce zkoušené dívky smýt ani osvobozující rozsudek. Zdálo by se, že tím by mohl podivuhodný příběh krásné schovanky poměrně šťastně skončit, nebýt toho, že asi za šedesát let od této události se jeden starý muž z Olomučan přiznal na smrtelné posteli jejímu synovi, že on byl tehdy tím pytlákem, který pozvedl smrtonosnou zbraň k dvojímu výstřelu, a prosil jej o odpuštění. Dnes už jenom obrázek zavěšený na stromě v místech, kde starý hajný padl k zemi, připomíná smutnou událost.
Čerpáno z: VAŠEK, Leoš. Nový hrad u Adamova: Historie – pověsti. Brno: Bolzano, 1994.