Nedaleko od Nového hradu leží v lesnatém údolí, protékaném Křtinským potokem, známá jeskyně Býčí skála. Své jméno dostala podle mohutného býka, kterého zde před dávnými lety bylo možno vídat. Někdy se dokonce stalo, že tajemný tvor sešel až do dědiny a nahlížel oknem do světnice. Pokud byl v chalupě právě narozený syn, věřilo se, že bude silný jako býk. Mnozí se snažili zvíře pronásledovat, ale záhadný býk se jim vždy ztratil v hlubokém skalním podzemí, kde nešťastníci bloudili tak dlouho, dokud tam hladem a vyčerpáním nezahynuli. Když měla přijít povodeň, tu se vždy k půlnoci náhle zachvěla země, skála zasténala a údolím se neslo strašné burácení, které lesy opakovaly lkavou ozvěnou. Celá skála se rozzářila, jako by hořela jedním plamenem a na ní se rozbučel velký bílý býk s vysoko zvednutým ohonem.
Všichni lidé v okolí měli proto Býčí skálu v posvátné úctě, jenom Petr, myslivecký mládenec z Habrůvky, s mladým olomučanským hajným Pavlem, oba veselí taškáři odkudsi z Čech, se všem vyprávěním o tajuplné jeskyni smáli a vsadili se, že v ní klidně přenocují. Hned třetího dne, když měli volno, se vypravili do Býčí skály, vybaveni jen křesadlem, loučemi a teplými houněmi. Jakmile vešli dovnitř, srdce se jim sevřelo neznámou úzkostí a ústa oněměla úžasem. Brzo ale našli vhodné místo, zabalili se do houní; do řeči jim moc nebylo, tak se snažili rychle usnout, aby už měli nepříjemný zážitek za sebou. Ani to se jim však příliš nedařilo.
Když přišla půlnoc, zaslechli slabé zadunění a po chvíli již rozeznali rachot blížící se bouře. Netrvalo dlouho a jeskyní se valil obrovský příval vody, který s sebou strhával spousty písku, mazlavého bahna a posléze i vápencového štěrku s kameny. Mládencům byly podzemní prostory pojednou příliš malé, neměli se před strašnou záplavou kde ukrýt. Vtom sjel černým komínem do jeskyně ohnivý blesk. Protknutá země se s rachotem rozevřela a ozářenou skalní dutinou se rozburácelo táhlé bučení býka.
Snili či bděli? Na hromadě bronzových náramků, kamenných, kostěných a železných nástrojů a opálených kostí dávných hodů bučel a netrpělivě hrabal veliký bílý býk. Než se naši hrdinové ze svého úžasu vzpamatovali, zvíře vyhráblo prudkým rozmachem velkou hliněnou nádobu, která se s rachotem roztříštila o skalní stěnu. Co se dělo dál, to už mládenci nevěděli. Ráno je vynesli sousedé z jeskyně promočené, potlučené a rozpálené horečkou. Dlouho se potáceli mezi životem a smrtí, než konečně zdraví a mládí zvítězilo. Po uzdravení oba okamžitě zažádali o přeložení. Pobyt v kraji by jim již nepřinesl štěstí.
Až jednomu nebojácnému pocestnému se přece podařilo potichu k býkovi přiblížit a chytit jej pevně za rohy. Býk mocně zabučel a zavedl chlapíka do prostorné podzemní síně, kde mu naznačil, na kterém místě má kopat. Pocestný se tedy dal do práce a brzo dosáhl úspěchu – našel dvě bečky dukátů, o něž kdysi okradl lidi v širém okolí pověstný loupežník, který byl za trest proměněn ve velkého býka. Mládenec polovinu pokladu rozdal chudým a druhou půlku si ponechal. Lupičova duše tím byla vykoupena a býk se navždy ztratil, jenom jméno skály po něm zůstalo dodnes.
Kromě různých pověstí, v nichž vystupuje záhadný býk, vyprávěly se o Býčí skále i mnohé jiné příběhy. Tak se mluvilo o skřítcích, zlých duších hlídajících poklady, o žalostných voláních, jež každou noc pronikají z jeskyně, a o kráčejících kostlivcích, kteří ve skalním podzemí tropí noční neplechy. Kdysi také Habrůvečtí kopali v Býčí skále písek a našli stopy draka – snad téhož ohnivého zvířete, které jednou vyděsilo dráteníka Jurku, když spal v jeskyni Kostelík u Býčí skály. A když se bourala besídka pro knížete, jež stála nad Býčí skálou, strhl se najednou ve skále hrozný hukot, podobající se dělové salvě. Josefovští rovněž vykládají o ohnivém hříběti, jež vždy o jedenácté hodině večerní vybíhá ze skály a prohání se až do půlnoci okolím Josefova. Vydává při tom kolem sebe plamennou zář a přesně o půlnoci se opět vrací do jeskyně.
Jednou večer šel zase jeden soused z Josefova z hospody. Kolem půlnoci došel k Býčí skále a uviděl, že je celá v plamenech. Nebyl zrovna žádný strašpytel, ale pohled na hořící skálu jej vyděsil tak, že se raději vrátil zpět do Josefova. Teprve za půl roku po této příhodě se odvážil o ní vypravovat.
Revírník Trávníček z Habrůvky a nadlesní Fiala z Babic zavírali do Býčí skály na noc dobytek, který se ve dne pásl u lesa. Jednou v noci se hlídači probudili rámusem, jenž dobytek dělal, a uviděli, že je Býčí skála celá ozářená. Současně slyšeli, jako by někde blízko šlo veliké zpívající procesí. Strachem vzali nohy na ramena. Když se ráno osmělili přijít podívat, našli stádo, jak se celé vyděšené choulí u východu do jeskyně.
O muzikantu Střelcovi z Habrůvky se vypravovalo, že šel jednou se svým synkem z hospody, kde toho večera hrál. Cestou si sedlu Býčí skály a usnul. Když se probudil, nemohl svého synka najít. Nalezl jej až po dlouhé době a syn mu vyprávěl, že se objevili nějací černí páni, kteří jej pozvali do Býčí skály, kde byl nádherně vyzdobený a osvětlený salón, v němž podivní páni zasedli kolem velkého stolu. Ukazovali mu bedny plné peněz a slibovali, že mu je dají, když jim bude stavět kuželky. Najednou však všechno zmizelo a vyděšený chlapec se jen stěží dostal z Býčí skály ven.
Čerpáno z: VAŠEK, Leoš. Nový hrad u Adamova: Historie – pověsti. Brno: Bolzano, 1994.