Již uplynulo mnoho vody ve Svitavě od té doby, co v malé dědince v kraji pod Novým hradem žila jedna velice chudá rodina. Otec pracoval v nedalekém železném hamru, ale pro nemoc mohl vykonávat pouze lehčí práce, a tak nevelký plat pro jeho četnou rodinu nestačil. Od bídy se jim nepodařilo zachránit, přestože za výdělkem se vydávala i matka a nejstarší syn Matyáš, který se učil košíkářem. O své se totiž doma hlásilo pět stále hladových děd a stará babička, jež se navzdory svému věku dobře starala o domácnost. Matyáše to všechno velice zlobilo, vždyť se tolik nadělají a stále dřou bídu s nouzí, je to ale na světě spravedlnost! Často říkával babičce, jejímž byl miláčkem, že jakmile trochu povyroste, všem pomůže, aby už konečně mohli žít jako lidé. Stará žena svého vnuka v jeho tužbách ještě povzbuzovala: „Tak, tak, chlapče! Když se budeš hodně snažit, mohlo by se ti to podařit. Navíc ses narodil v neděli v poledne a takové děti, jak se u nás říká od pradávna, mívají v životě štěstí.“ Po večerech babička vykládala dětem všelijaké povídačky, zvláště o nezměrném bohatství, které na nedalekém Čertově hrádku nahromadil zlý loupeživý rytíř, snad sám zplozenec pekla. Nejvděčnějším posluchačem těchto příběhů byl právě Matyáš. Jak zaslechl něco o zlatě, stříbře a drahokamech, hned se mu zajiskřilo v očích: „A jsou tam ještě dnes ty poklady?“ „I proč by nebyly, chlapče, vydal-ti se kdy někdo pro ně, většinou tam zahynul, a pokud se mu přece podařilo vrátit, do smrti se z toho, co na hrádku zažil, nevzpamatoval. Za nocí bývá v těch místech vidět červený plamen a slyšet hrozné kvílení, až se vlasy ježí hrůzou na hlavě. V tom má asi prsty duch toho ukrutného rytíře.“ „Není tedy možné poklad nějak vyzvednout?“ zeptal se posmutn4le Matyáš. „Snad by to nějak šlo, ale musel bys mít lískový proutek na Štědrý den uříznutý, namočený ve svěcené vodě v době, kdy pan farář slouží v kostele půlnoční mši, abys jím mohl zahánět zlé duchy,“ odpověděla trpělivě babička.
Jakmile to Matyáš zaslechl, nezažil již chvilku klidu, vstával i uléhal s jedinou myšlenkou – jak se zmocnit bohatství z Čertova hrádku. Dokonce i ve spánku se mu zdálo o pokladech a o potyčkách s čerty. Mezitím se rychle přiblížily Vánoce. Na Štědrý den se Matyáš vypravil na stráň nad chalupou a uřízl si tam pěkný lískový prut, s kterým potom v kostele na půlnoční naložil přesně tak, jak mu babička poradila. Toho roku byla krutá a dlouhá zima se značným množstvím sněhu, proto musel chlapec s cestou za poklady počkat na lepší počasí a prozatím si o nich mohl nechat jenom zdát. Každá zima, i ta sebedelší, má však svůj konec. Bylo tornu tak i letošního roku, země se zbavila své sněhové pokrývky a dočkala se hřejivých, stále sílících, slunečních paprsků. Také Matyáš se konečně dočkal, popadl potají lískový proutek a motyku, a tak aby jej nikdo neviděl, se vydal vzhůru za poklady. Jako by ho na cestě do příkrého svahu poháněla nějaká neznámá síla, proto netrvalo příliš dlouho a už stál na vrcholu kopce u trosek starého pevného hrádku, zarostlých divokými, hustými keři. Z toho pohledu na ponuré dravčí hnízdo bylo Matyášovi přece jen trochu úzko, přesto se osmělil a začal kopat přímo uprostřed zřícenin. Zpočátku to šlo celkem dobře, ale čím se dostával hlouběji, tím více přibývalo kamení, a protože s sebou navíc neměl lopatu, všechno musel vybírat rukama. Mládenec byl tak zabrán do své práce, že ani nezaslechl blížící se kroky. Najednou kde se vzal tu se vzal, stál před ním vysoký stařec s dlouhým bílým vlasem a vousem, opírající se o berlu. Vypadal jako nějaký poustevník, i jeho zvláštní šat tornu nasvědčoval. Matyáš se polekal a už se začal připravovat na zápas s čertem, ale jakmile se ho dědeček laskavým, i když trochu posměšným hlasem zeptal, co zde pohledává, upokojil se a klidným hlasem odpověděl: „Hledám poklad!“ „Cha, cha, cha, chá!“ vyprskl stařeček smíchy. „Poklad – mnozí už jej tady hledali, ale nic nenašli, škoda práce, kdo tě sem poslal, chlapče nešťastný?“ Zaražený Matyáš ochotně vysvětlil vše, co věděl od své babičky. Když poustevník uslyšel, že mladík hledá poklad, proto aby pomohl svým rodičům, prozradil mu tajemství: „Jsi hodný chlapec, věz tedy, že na hrádku jsou skutečně ukryty nesmírné poklady, těžko se však k nim dostat. Na Velký pátek, v pravé poledne, se zde objeví železné dveře a ty se otevřou. Kdo do nich vejde, může si nabrat zlata a stříbra, kolik jen unese, ale před pašijemi musí už být venku, jinak se dveře zavřou a on tam zůstane uvězněn po celý rok. A ještě na jednu věc nesmíš zapomenout, pouze ten, kdo se narodil v neděli, může se o poklad pokusit.“ „Ale já jsem se přece narodil v neděli!“ zvolal radostně Matyáš, děkoval dědečkovi za dobrou radu a sliboval mu, že se s ním o nalezený poklad poctivě rozdělí. Potom už se mládenec shýbl pro motyku s tím, že se vydá se starcem na zpáteční cestu, avšak než se stačil vzpřímit, poustevník se pojednou záhadně ztratil tak, jak se objevil. Matyáš vyrazil tedy dolů po svahu sám, teď již to šlo mnohem rychleji, za chvíli byl doma. Tam o všem, co zažil na Čertově hrádku, pomlčel, jak mu stařec nakázal, a čekal jenom netrpělivě na velikonoční svátky. Když konečně nadešel Velký pátek, vypravil se Matyáš s těžko skrývanou nedočkavostí, opatřen lískovým proutkem, na hrádek. V rozvalinách však nenašel ani stařečka, ani žádné dveře. Rozhodl se proto, že chvíli počká. Jak se přiblížilo poledne, ozval se náhle pod zříceninou strašný hukot připomínající vzdálené hřmění. Vystrašený mládenec se podíval v místa, odkud bylo slyšet ten příšerný zvuk, práskla další rána jak hrom a ve stěně hrádku se objevily železné dveře, které se hned s obrovským rachotem otevřely. Rozechvělý Matyáš vstoupil dovnitř, prošel krátkou tmavou chodbou a stanul v prostorném sále, plném zlata, stříbra a drahokamů a zavýskl nad tím vším radostí. Když se vzpamatoval z překvapení, začal vzácné zboží nabírat do nůše. Vtom si však všiml, že u pokladu sedí hrozný, jak uhel černý netvor, jemuž v očních důlcích hořely plameny a z úst sršel oheň. Na rukách a nohách měl škaredé drápy jako dravec. Sledoval strašlivým pohledem každé chlapcovo hnutí a po chvíli kupodivu řekl dutým hlasem: „Jen ber, neboj se, ale z každé hromady jen třikrát, jinak s tebou bude zle.“ Matyáš nabyl odvahy a nabral do nůše třikrát z kupy zlata, stříbra a drahokamů. Obluda se při tom příšerně chechtala, a když chlapec svazoval nůši, hodila mu do ní trochu strusky. „Taky strusku si naber, nejen zlato, a doma se na ně pořádně podívej,“ skuhrala stvůra a málem se zadusila hrozným smíchem. Matyáš svázal nůši, hodil si ji na záda a uháněl ven, jako by za ním hořelo. Železné dveře se opět s rachotem zavřely a nebyla po nich ani památka. Potom už milý mládenec s veselou myslí spěchal rychlým krokem k domovu. Cestou si svůj náklad raději ani neprohlížel, co kdyby se pokladu něco stalo! Když přišel domů, postavil vítězoslavně nůši na stůl, rozevřel ji, aby se pochlubil, co přinesl z Čertova hrádku, ale jaké bylo jeho překvapení, když v ní místo zlata, stříbra a drahokamů nalezl štěrk, hlínu a kamení. Matyáš v zoufalství klesl k zemi a usedavě se rozplakal. Nikdo nemohl pochopit, co se mu vlastně stalo. Otec se tedy podíval do nůše, prohrábl se v ní trochu, najednou uviděl něco žlutého a zvolal radostně: „Proboha, zlato, kde se tady vzalo?“ Matyáš se rázem vzchopil, přiskočil k nůši a podařilo se mu v ní najít ještě dva další kousky žlutého kovu. Potom už spokojeně všem vyprávěl, co se mu na Čertově hrádku přihodilo. Díky zlatu bylo chudičké rodině navždy pomoženo, pořídili si za ně malé hospodářství a žili nadále skromně a šťastně. Hodného stařečka však už nikdy nespatřili, i když celý les prošli křížem krážem, aby se s ním rozdělili o své bohatství. Byl to asi nějaký dobrý duch, seslaný z nebe, který pomáhal chudým lidem.
Čerpáno z: VAŠEK, Leoš. Nový hrad u Adamova: Historie – pověsti. Brno: Bolzano, 1994.