Švédové už jsou opět tady, spas se kdo můžeš!“ Takové neblahé zprávy se na jaře roku 1645 zase šířily od úst k ústům dědinkami pod Novým hradem. Zdejší lidé již měli po dvou dřívějších nájezdech se severskými žoldnéři své špatné zkušenosti, proto se snažili před mini skrýt, kde jen se dalo. Poddaní museli vzít zavděk okolními hlubokými lesy, zatímco vrchnostenští úředníci z několika panství, duchovní z far i řádoví kněží z blízkých klášterů s velkými zásobami potravin, penězi, zlatými a stříbrnými cennostmi a důležitými úředními listinami hledali záchranu v horské pevnosti Nový hrad, která tomuto účelu už v minulosti několikrát dobře posloužila.
Švédové měli od svých zvědů zprávy, že na Novém hradě je ukryto značné bohatství, proto se rozhodli, že jej tentokrát neušetří. Dobře však věděli, že pro ně představuje příliš tvrdý oříšek, a umínili si tedy zmocnit se ho lstí. Po vsích se opět rozešli vyzvědači a slibovali hladovým, ožebračeným venkovanům vysokou odměnu, když prozradí, jak bez větších obětí ovládnout hrdou pevnost. Tak jako vždy, i tentokrát se našel člověk, který se nechal zlákat cinkotem zlaťáků v naditých váčcích.
To Vávra Vokoun z Olomučan slíbil žoldnéřům, že je za tučný obnos zavede tajnými lesními cestami až k Novému hradu a otevře jim i malou branku, takže se dostanou do hradu,aniž by jeho obyvatelé o tom měli nejmenší tušení. Co mu je do těch přesycených,hýřících pánů tam nahoře a do jejich pokladů,nikdy mu z nich nic nedali, když jeho rodina dřela bídu s nouzí. Švédové jsou možná nepřátelé, snad,ale dostane od nich aspoň peníze, za něž si může koupit chalupu, a být bez starosti živ až do smrti.
Švédské vojsko naoko odtáhlo od Nového Hradu a jeho obyvatelé už se radovali, ze mají vyhráno. Dali se do hlučných oslav a her v kostky a kuželky, ze sklepení byly vyvaleny sudy s vínem. To byla ta správná voda na švédský mlýn! Nepřítel totiž neustále číhal na svou příležitost a ta už se rychle blížila.
Vokoun následován Švédy, se vydal na cestu k Novému Hradu ,a to ze strany, z níž to nemohli jeho obránci očekávat. Když už se k hradu přiblížili jen na několik desítek kroků, šel dál pouze Vokoun, zastavil se před vodním příkopem a zvolal: „Hej,otvírejte, to jsem já Vokoun, nesu pánům důležitou zprávu! „
Strážný posilněný několika doušky vína, netušil nic zlého,toho sedláka z Olomučan navíc od vidění dobře znal, proto klidně spustil padací most a otevřel mu branku. Vokoun k ní přiběhl, postavil se tak, aby strážný neviděl ,co se děje venku, a dal svým novým přátelům znamení rukou. Ti okamžitě vyrazili a brzo už byl hrad plný cizího vojska. Stráže se pokoušeli bránit, ale nebylo jim to nic platné, nepřítel je dílem pobil ,dílem zajal a zanedlouho mohl oslavit své snadné vítězství. Když Švédové zjistili, co se v hradních sklepeních skrývá za poklady,zajásali. Toho zlata,stříbra, jídla a sudů vína! Co je však nezajímalo,všechno zničili a spálili, aby už pevnost nemohla sloužit svému účelu. Osud Nového Hradu byl tak navždy zpečetěn a jeho bývalá sláva se už nikdy nevrátila.
Vokoun mezitím pobral od švédského velitele svou odměnu,jinak od něho sklidil pouze opovržení, a když mezi zbývajícími obránci hradu zaslechl něco o zradě, raději se co nerychleji vytratil a pospíchal domů, kde spokojeně usnul a snil sen o svém štěstí, o chalupě se zahradou a políčkem, která byla v sousedctví na prodej. Klidu si však příliš neužil, hned druhý den ráno jej budila žene s křikem: „Proboha uteč, chtějí Tě zabít!“
Vokoun ničemu nerozumí, nechce rozumět, vždyť on je teď přece zámožným hospodářem, hodným úcty. Jakmile otevřel okno, podíval se na shluk olomučanských sousedů a zaslechl opět to hrozné slovo -zrada, všechno najednou pochopil,rychle se oblékl a vyběhl humny na polní cestu a potom do lesa. Tušil, že běží o svůj život, proto vivinul nadlidské úsilí, ale nebyl zrovna nejmladší, brzo se zadýchal a za chvíli už měl své pronásledovatele v patách.
Co si počít, kam se skrýt? V zoufalství Vokouna nenapadlo nic jiného než zamířit ke Křtinám do skalnatého a menší propastí, kde znal každý kout, tam ho snad nikdo nenajde. To byl však jeho největší omyl, dostal se do pasti, z níž nebylo úniku. Sousedé jej zakrátko objevili, jak heká hrůzou v křoví.
„Co ode mne chcete,nic jsem vám neudělal,slitujte se,“ bránil se Vokoun.
„Zabte zrádce, do propasti s ním!“ zněl údolím strašlivý ortel rozhořčeného davu. A zápětí už uštvané Vokounovo tělo letí do tmavé hlubiny. Pomsta je dokonána. Ozve se příšerný výkřik, až stydne krev v žilách. Zástup rázem vystřízliví a po chvíli tich a se začne modlit otčenáš za nešťastníkovu duši.
Zrádný Vokoun tedy skončil svůj ubohý život ve skalních útrobách, avšak jeho jméno dodnes žije v názvu propasti Vokounka a připomíná nejen osud zbloudilého olomučanského sedláka, ale i konec slávy Nového Hradu.
Čerpáno z: VAŠEK, Leoš. Nový hrad u Adamova: Historie – pověsti. Brno: Bolzano, 1994.