Historie

I. Počátky Nového hradu

Počátky Nového hradu a jeho vztahy k některým dalším hradům v blízkém okolí jsou zahaleny rouškou tajemství. Dlouhá léta se vedly spory především o to, zda Nový hrad spolu s tzv. Starým hradem, jehož skromné pozůstatky se nacházejí asi 200 metrů na severozápad, byl součástí jednoho hradního komplexu, či snad Starý hrad byl hradem samostatným, po jehož zániku teprve vznikl Nový hrad. Nakonec v této otázce zvítězil názor, že dnešní Nový hrad je pouze později (roku 1493) vybudovaným předsunutým opevněním původního jádra hradu (dnešního tzv. Starého hradu), zaniklého koncem třicetileté války, mimo jiné proto, že předsunuté opevnění stojí přibližně v místech obléhatelského stanoviště z let 1469 - 1470 a že v jeho areálu původně nebyla žádná obytná budova. Bude-li proto potřeba v následujícím textu odlišit navzájem obě části Nového hradu, budeme pro ně používat označení jádro a předsunuté opevnění Nového hradu.

Jádro hradu nelze tedy, jak to činil ve svých pracích Josef Pilnáček, ztotožňovat s hradem Vildenberkem, který byl zcela jednoznačně lokalizován v lesích nedaleko Pozořic a Viničných Šumic. Spíše by bylo možné uvažovat o jeho spojitosti s hradem Olomoučany, který se připomíná k roku 1346 v majetku pánů z Lipé. Také toto řešení má své úskalí a tím je existence ještě jednoho hradu na katastru Olomoučan - o dva kilometry severněji situovaného Čertova hrádku, archeologickými nálezy doloženého od třetí čtvrtiny 13. století do konce 14. století. Jiným možným kandidátem na ztotožnění s pozdějším Novým hradem by mohl být Nový či Zadní Ronov, který v roce 1364 vlastnil spolu se Starým či Předním Ronovem Čeněk Krušina z Lichtenburka.

Podle předpokládané bergfritové dispozice jádra hradu se dále usuzovalo, že Nový hrad vznikl na přelomu 13. a 14. století, možná i o něco dříve. Na základě této datace se hledala souvislost s jeho polohou ve staré železářské oblasti kolem Olomoučan, i když pro 13.-16. století nemáme hmotné důkazy kontinuity dřívější těžby a zpracování rud. Jednou z možností by potom bylo, že si zeměpán výstavbou Nového hradu pojišťoval výnosy železné rudy. V tomto kontextu by se snad dal vykládat i spor brněnského knížete Vrastislava s olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem o Blansko v roce 1136.

Možná, že se biskup k obraně vlastní těžby postavil Čertův hrádek, jehož dispozice s válcovou věží vetknutou do čelní zdi mezi jádrem hradu a předhradím napovídá ve shodě s archeologickými nálezy vznik v období druhé poloviny 13. století. To by mohlo znamenat bližší vztah Olomoučan k Čertovu hrádku než k Novému hradu. Olomoučany totiž původně k panství Nového hradu (a předtím Obřan) nepatřily a jejich jméno navíc zjevně prozrazuje spojitost s městem Olomouc, snad přímo s Olomouckým biskupem. Vzhledem k tomu, že se Čertův hrádek, ani samotné Olomoučany nikdy nepřipomínají v majetku biskupství, je ale pravděpodobnější, že byl střediskem nevelkého panstvíčka.

Archeologický materiál, získaný koncem sedmdesátých a v první polovině osmdesátých let, však svědčí o existenci jádra Nového hradu pouze od počátku 14. do 2. poloviny 15. století, čemuž koresponduje i skutečnost, že věž není předpokládaným archaickým bergfritem. Nabízí se proto nejnovější hypotéza, podle níž počátkem 14. století Nový hrad nahradil ve funkci střediska panství hrad Obřany, zničený v letech 1315 - 1316 vojskem brněnských měšťanů. Vzhledem k němu popřípadě k Olomoučanům (Četrovu hrádku) byl skutečně "novým" hradem. Později však Ronovce, jimž obřanská odúmrť připadla, strategicky situovaný hrad s minimálním statkem přepustili markraběti a ke správě svého panství si zbudovali nový hrad u Útěchova jménem Ronov (roku 1364 datuje Čeněk Krušina z Lichtenburka listinu na "Ronově, našem novém hradě"). Svým typem paláce sevřeného mezi dvěma věžemi se jeví jako replika karlovských hradů, a řadí se tak skutečně do doby těsně před rok 1364.

Výsledky práce archeologů vyvolaly také nejméně dvě další otázky. Nebyly sice nalezeny doklady svědčící o existenci jádry hradu ve druhé polovině 13. století, ale materiál z tohoto období i následujících dvou století byl objeven u předsunutého opevnění a mezi oběma fortifikacemi. Přítomnost keramické strusky by snad mohla napovídat existenci výrobních objektů blíže neurčené povahy. Nabízí se však i několik nových výkladů vývoje hradního komplexu. Zarážející je též absence dokladů o životě jádra Nového hradu v 16. a 17. století, když se ještě koncem třicetileté války mělo stát útočištěm před Švédy.

Závěrem k této problematice je třeba říci, že všechna uvedená řešení mají svá slabá místa, jež se jen ztěží podaří někdy plně osvětlit.

II. Období pánů z Boskovic

Historicky je Nový hrad (často též nazývaný Nové hrady) doložen až k roku 1381, a to listinou, z níž vyplývá, že augustiánský klášter sv. Tomáše v Brně dostával před tímto rokem dvě stě fůr dříví ročně ze zeměpanských lesů novohradského panství. Hrad byl tedy v majetku moravského markraběte Jošta (vládl 1375 - 1411), který Nový hrad zastavil za 670 kop grošů se všemi požitky a důchody černohorskému pánu Vaňkovi z Boskovic, příslušníku jednoho z nejstarších a nejmocnějších šlechtických rodů, s nímž ještě v roce 1399 žil v nepřátelství, protože Vaněk stranil původně jeho protivníkovi markraběti Prokopovi. K přesnějšímu určení doby, v níž došlo k udělení zástavy pánu z Boskovic, chybějí doklady.

Po smrtí markraběte Jošta dne 18. 11. 1411 přešla veškerá nic a veškerý markrabský majetek, včetně Nového hradu, na českého krále Václava IV. Nový pán hradu také často potřeboval peníze, proto nedbal ani závazné zástavy pánu z Boskovic a v tehdejší bouřlivé době s přivolením Vaňka z Boskovic zastavil hrad v r. 1419 za 653 kop grošů Pročkovi z Habrovan, vladykovi, který pocházel z rodiny Beneše či Beníška z Pamětic, bývalého komořího markraběte Jošta. Proček nedodržel podmínky zástavy a v nastalé rozepři hrad opět přešel na Vaňka z Boskovic.

Po smrti Václava IV. dne 16. srpna 1419 se stal vlastníkem král Zikmund, který 8. května 1420 potvrdil Vaňkovi z Boskovic starý list markraběte Jošta, něhož vyplývalo jeho právo na zástavu Nového hradu, avšak 4. prosince 1420 připsal k zástavní sumě nově vypůjčených 255 kop a 20 grošů. Tentokrát byl dluh připsán k dobru Vaňkovým synům Oldřichovi, Jaroslavovi, Janovi, Jindřichovi a Benešovi. Dne 4. května 1421 byly k zástavě Nového hradu z přímého držení krále připojeny "vildenberské hory", přičemž bylo k dřívějšímu dluhu opětně připsáno 500 kop grošů. (J. Pilnáček interpretoval uvedenou listinu, jako doklad o existenci "vildenberských hamrů", nacházejících se pod hradem, z čehož dále vyvozoval ztotožnění tzv. Starého hradu s hradem Vildenberkem.) Přátelství mezi králem Zikmundem a Vaňkem Černohorským z Boskovic netrvalo dlouho, neboť se Vaněk brzo přidal na stranu husitů a jeho posádky z černohorského hradu a Nového hradu zle řádily na statcích olomouckého biskupa Jana Železného. Ten v roce 1423 vytáhl se silným vojskem proti Černé Hoře, která se mu ubránila, zatímco Nový hrad se brzo vzdal, snad povolností purkrabího Vítka z Dobrčic (Dobřic?), který byl podle pověstí zlákán penězi a sliby.

Biskupské vojsko hrad dlouho nepodrželo, ale protože Vaněk ještě téhož roku umírá, dostává se do držení jeho syna Oldřicha Černohorského z Boskovic, který zde bydlel se svou ženou Ofkou z Častovic a se svými syny Ješkem, Jindřichem, Jaroslavem a Oldřichem. Oldřich zemřel v roce 1431, o hospodářství se potom staral poručník jeho dětí Beneš Černohorský z Boskovic sídlem na Černé Hoře.

Při dělení veškerého majetku pánů z Boskovic 30. dubna 1432 byl dětem Oldřichovým přiřčen Nový hrad se vším příslušenstvím, "wilmberské hory", ves Spešov se všemi lesy, ves Žerůtky s poplužím a lesy a tři kopy platů v Bořitově. Z dospělých synů Oldřichových hrad převzal Jindřich Černohorský z Boskovic, který zde byl samostatným pánem již v roce 1447, kdy se o něm dočítáme, že držiteli holštejnského panství Heníkovi z Valdštejna a Židlochovic pobral obilí, koně, dobytek, vozy a kury, čímž mu způsobil na 200 kop stříbrných škody.

Když byl dne 2. března 1458 zvolen českým králem Jiří Poděbradský z Kunštátu, stranil svým příbuzným a chtěl, aby i Nový hrad patřil jeho rodu. Zdá se, že se tak stalo výměnou za hrad Svojanov a Jindřich Černohorský z Boskovic obdržel na Svojanově zapsáno 3000 kop grošů. V květnu 1460 se již uvádí seděním na Svojanově, kdežto Nový hrad drží páni z Kunštátu, pravděpodobně Proček z Kunštátu, kterému tehdy náleželo i Blansko. Král Jiří stejně jako jeho předchůdci zastavoval různé dvory a menší statky patřící k Novému hradu - 21. května 1460 byl takto zastaven za 40 kop grošů jehnický dvůr s mlýništěm, dědinami, lukami, lesem tzv. lakomým a tzv. klášterským vladykovi Janu z Drozdové Hory a jeho synu Benešovi, kteří dříve jeho předkům "kratochvilné služby prokázali" a na brněnském předměstí postoupili svou zahradu (dům).

Roku 1466 se jmenuje pánem na Novém hradě Čeněk z Kunštátu, jemuž jej král Jiří zastavil za 1300 kop grošů, ačkoliv téměř současně se v okolí setkáváme s Dobešem a Benešem Černohorskými z Boskovic, kteří se v roce 1469 uvádějí mimo jiné jako opravovatelé blízkého kostelíka sv. Kateřiny. Čeněk hrad v roce 1467 důkladně opravil, za což mu král připsal dalších 300 kop grošů.

Nový hrad byl tehdy králi Jiřímu oporou proti jeho soku Matyášovi Korvínovi, který v únoru 1470 Nový hrad dobyl, ačkoliv se posádka, které velel purkrabí Bačák ze Švábenic, dobře bránila. K této události se zachovala zajímavá smlouva uzavřená 6. února 1470 na biskupském zámku ve Vyškově mezi zmíněným purkrabím a rytířem Ladislavem z Podmaněna, velitelem Matyášova vojska:

"Zámek Nové hrady má Ladislavovi z Podmanína býti postoupen dne 9. února; všichni v zámku jsoucí mají býti propuštěni se všemi věcmi, které by s sebou vzíti chtěli; co panu Čeňkovi náleží, lze jemu všecko z hradu odvézti kromě děl, prachu, kulek, šípů a jiné vojenské přípravy, z nichž polovici na hradě nechati má a k tomu hospodárné věci, mlýn, pánev a jiné drobné náčiní má též na hradě zůstati; kdo z okolí neb odkudkoli něco dal na hrad schovati, to má se bez překážky propustiti a vrátiti; vozů má se dáti dostatečný počet k odvezení těch věcí až do Poličky a má se lidem dáti průvodný list, aby bezpečně na svá obydlí vrátiti se mohli; aby obilí se nemuselo odvážeti, má se dáti za obilí tvrdé, pšenici a žito po čtyřech zlatých za každý met, za oves po dvou zlatých; všichni vězni, kteří jsou snímáni z obojí strany a na zámku byli aneb na baštách, jak zámek jest obehnán, mají býti propuštěni. Pusté osady Novošice a Gosanovice, které k Novým hradům patří, ale od starodávna nepatřily, zůstanou v držení Kuny z Kunštátu. Za listy (zástavní), které pan Kuna (Čeněk z Kunštátu) měl jest ne ten zámek, má jemu položeno býti u nás (tj. u biskupa Tasa z Boskovic) na Vyškově zlatých tisíc, a to ve čtyřech nedělích a on také pan Kuna v těch čtyřech nedělích má též listy i všecko právo své, které na ten zámek má na Vyškově položiti, a když je položí, peníze ty vzíti a jemu mají od nás vydány býti."

Matyáš hrad ještě téhož roku zastavil za 4000 zlatých uherských Dobešovi Černohorskému z Boskovic,kterého ve správě hradu zastupoval jeho bratr Beneš. Dobeš totiž byl jedním z velitelů v Matyášově vojsku, sloužil také v armádě císaře Fridricha a měl v zástavě hrad Aspry (1468) a Lembach (1491). Čeněk z Kunštátu dostal od krále Jiřího náhradou zbořený Šternberk, městečko Divišov, vsi Lbosní, Všechlapy, Kacovec, sv. Kateřinu v Praze a jiné statky. Ano Beneš však na Novém hradě přímo nebydlel, dojížděl sem pouze z Černé Hory, a proto hrad ve skutečnosti spravoval jeho purkrabí. V roce 1486 jím například byl vladyka Hynek Jesný z Libnova či Libnoves, který měl ve znaku cválajícího koně.

Nový hrad měl tehdy ještě z markrabských dob četné výsady týkající se honitby, které ovšem okolní vladykové těžko nesli, proto často docházelo ke sporům. Jeden z nich se řešil smlouvou uzavřenou mezi boskovickými pány a Matějem ze Želetavy na Novém Hrad 7. března 1486 za přítomnosti Dobeše a Beneše Černohorských z Boskovic, jejich strýců Oldřicha a Ladislava z Boskovic; z okolních zemanů se jednání zúčastnili Matěj ze Želetavy, Hynek a Jan, bratři z Brodku, Štěpán ze Světic (Savec?), Bartoloměj (Pardus?) z Pozořic, Křížek z Babic, Jiřík z Březiny a samozřejmě místní purkrabí Hynek Jesný.

Spor byl vyřešen v tom smyslu, že "řečení slovutní vladykové vysvědčili, že žádný z hraničících zemanů a kněží, jehož lesy mezi lesy markrabskými leží, nesměl les ten prodati aneb vyměniti, jen se svolením majitele Nového hradu. Tak jim bylo uvedené povědomo již za dřívějších majitelů Nového hradu, již od nejstarších dob pana markraběte od sedmdesáti roků. Uvedení tito staří lidé dále potvrdili, že žádný ze zemanů neb těch, kteří zde něco mají, vysokou zvěř vyjímaje srnce a zajíce honiti nesmí, a že žádný také honby na zajíce dříve činiti nesmí, pokud by sám majitel Nového hradu honby na zajíce neskončil."

Nezdá se však, že by na základě smlouvy veškeré spory utichly, neboť ještě 3. ledna 1489 potvrzoval novohradským pánům Ješek Svojanovský z Boskovic a Budnic (na Rúdnici?), "když jest v mládí svém na Novém hradu se svými bratry byl, od myslivců a jiných lidí slýchal, že okolní zemané nesmějí ani zvěř lovit, která pod Nový hrad patří, ani lesy prodávati ani sobě je podržeti."

Bratři pobořený hrad obnovili a v místech dřívějšího obléhatelského stanoviště uherského vojska postavili kamenné předsunuté opevnění, jak upomíná nápis nad branou DOBESS A BENESS Z BOSKOWICZ A CZERNE HORI a letopočet 1493, kolem něhož jsou seskupeny znaky: boskovický hřeben, šternberská hvězda a landštejnská růže. Růži měla ve znaku Dobešova manželka Hedvika z Rožmberka, zatímco hvězda pocházela z erbu Benešovy manželky. Dobeš - významný válečník své doby při stavbě patrně využil nejnovějších poznatků tehdejšího válečného umění.

Po smrti Dobešově (1494) se samostatným držitelem novohradského panství stal mladší Beneš Černohorský z Boskovic, kterému tenkrát patřil i Holštejn, Hukvaldy, Brodek, Otaslavice a množství drobnějších statků. V roce 1496 mu král Vladislav II. Na Nový hrad připsal dalších 500 uherských zlatých na náklady, které jeho bratr Dobeš svého času prostavěl na brněnské, Špilberku a roku 1497 dalších 500 zlatých nepochybně za přestavbu Nového hradu a přístavbu jeho předsunutého opevnění.

Roku 1504 byl novohradským purkrabím Jan Bělovský či Bílovský, vladyka z Vrbětína, který dříve držel svobodný dvůr a mlýn v Bílovicích. Od něho přešel tento majetek v roce 1498 na vladyku Jana z Radíče a ten jej konečně prodal spolu s třemi podsedky v Bílovicích 23. března 1504 Benešovi Černohorskému z Boskovic.

Panství bylo tehdy chudé, proto Beneš žádá krále Vladislava II. O zvelebení statku, který listem z 22. dubna 1506 dává Benešovi svolení ke stavění rybníků a mlýnů, "jelikož Nový hrad, který v horách leží , málo důchodů dává." Vladislav zároveň ujišťuje, že mu při splácení zástavního dluhu tyto náklady nahradí. Novohradskému pánu se také podařilo dvěma listinami, datovanými v Budíně ve středu pře sv. Jiřím a v Bělehradě ve středu před sv. Vítem roku 1506, získat zvláštní výsady týkající se hamrů, hledání rud a spotřeby dřeva.

Podle první listiny Beneš "…hamr pustý poblíže Nových hradů koupil, kterýž svým nákladem opraviti a vystaviti dal, a poněvadž z toho hamru plat skromný a malý nadepsanému hradu Novému dával, prosil nás, abychom my mu ten hamr v dědičnou moc dali a od všech platů osvobodili, které od starodávna k Novému hradu platil, což my po dobrém uvážení jsme učinili…" Podle druhého privilegia mohl majitel hamru "…kdyby od nebo budoucí dědici na tom panství Novém hradu hrudu železnou našli, aby ji dobývali a upotřebiti mohli a k tomu les k pálení a jiným potřebám z gruntu toho panství svobodně míti a bráti mohli…".

Beneš 10. srpna 1507 zemřel a vše dědily jeho děti Dobeš, Jan, Tas a Jaroslav Černohorští z Boskovic, kterým byl poručníkem jejich strýc Ladislav z Boskovic a na Třebové. Držení Nového hradu a Černé Hory se tak ve skutečnosti ujali teprve 10. a 11. dubna 1526 dospělí Jaroslav a Tas Černohorští z Boskovic. K Novému hradu tehdy patřil mimo jiné novohradský hamr, ves Polom, mlýn na řece Ponikvy a manský dvůr v Novém Blansku. Tas brzo odešel na studia do ciziny, proto musel společný majetek spravovat bratr Jaroslav, který Tasovi za užívání celého podílu platil menší poplatek. V roce 1526 byl blanenský manský dvůr odprodán za 300 zlatých držiteli blanenského panství rytíři Janu Doubravkovi z Hradiště. Boskovičtí si ponechali pouze kus lesa, který původně k manskému dvoru patřil.
Když se Tas Černohorský z Boskovic vrátil z ciziny, dohodl se s bratrem Jaroslavem a listinou z 28. října 1530 převzal novohradské panství společně s Bradkem a Otaslavicemi. Ve smlouvě bylo ujednáno, že koně a krávy, které měl Jaroslav na Novém hradě, tam Tasovi zůstanou, dále že Jaroslav Tasovi přidá 2 koně, vůz, 20 korců žita a 20 korců sladu. Zvířecí tenata, patřící Tasovi, tomuto i zůstávají, stejně jako hákovnice, prach, sanitr a střelba, jež patří k jeho dílu, zatímco Jaroslav si mohl vzít vše, co patřilo k jeho dílu z Nového hradu na prachu, hákovnicích a sanitru. Z příslušenství k Novému hradu se uvádí ves Polom a dvůr Bílovice.

Po Tasově smrti ve Znojmě v roce 1542 vzešel o Nový hrad spor. Tas jej totiž ústní závětí odkázal svým strýcům Jiřímu Kryštofovi a Oldřichu Kryštofovi z Boskovic, synům Jetřicha z Boskovic a majitelům panství Laa v Dolních Rakousích. Tasovi bratři Jaroslav a Jan však nechtěli hrad oběma strýcům vydat a teprve v roce 1548 až po Jaroslavově smrti byl spor ukončen soudním nálezem. Podle smlouvy z 15. března 1548, která byla mezi čtyřmi Jaroslavovými dcerami (Brascidou, Annou, Libuší a Kateřinou) a oběma Kryštofy z Boskovic sepsána, měly jim výt odevzdány kromě Nového hradu také hamry, dědičná ves Polom s příslušenstvím, mlýn Ponikva, dvůr v Bílovicích se čtyřmi lidmi a s příslušenstvím. Oba bratři však měli zaplatit za celý statek 200 kop grošů na sv. Jiří, 300 kop grošů ve svatováclavském termínu a dalších 200 kop grošů v dalším svatojiřském termínu. Jmenované Tasovy dcery měly všechny poddané lidi propustit z poddanství, ponechat na Novém hradě zvířecí tenata, velký a malý dobytek, polovici ovsa, žita a jiného obilí a peníze, které utržil hradský hejtman za prodané dříví z hor až do doby uzavření této smlouvy.

Asi z roku 1550 pochází zpráva o násilnosti pod Novým hradem, kde dva příslušníci čeledi pana Oldřicha Kryštofa přepadli beze vší příčiny na svobodné cestě pod hradem Mikuláška, poddaného z Lelekovic, "mordovali jej a zranili, o zdraví i statek jeho připravili". Když pak lelekovický pán Vilém Valický z Mírova žádal novohradského úředníka Jana Bořitovského, aby "ty dva holomky vězením ujistil, odmítl úředník tak učiniti".

Smlouvou z 17. října 1557, při níž byl rukojmím vladyka Václav Jedovnický ze Želetavy na Jedovnicích, připadlo novohradské panství Albrechtu Černohorskému z Boskovic, jenž byl v té době majitelem Bučovic a také tvrze a panství Pozořice, které příslušely kdysi k panství hradu Vildenberka. Albrecht rozšířil i vlastní novohradské panství, podle listiny 15. června 1560 k němu patřily dědičné hamry, pusté vsi Polom a Rudy Železné, tři lidé a jiná dědictví v Bílovicích, dále vsi Olomoučany, Habrůvka, Březina, Babice s kostelním podacím, Kanice, Jinačovice, Bílovice, Útěchov, Jehnice, dva kostelíky v Ejvanově? A četné jiné platy, dávky a poddaní lidé.

V roce 1562 došlo ke změně právní povahy novohradského panství - král Ferdinand přeměnil dosavadní zástavu v dědičný majetek rodu pánů z Boskovic, jenž byl také v roce 1567 zapsán v zemských deskách. Albrecht se za to uvolil splnit některé peněžité závazky klášteru hradisko u Olomouce. Ve své poslední vůli datované na 7. března 1571 na černohorském zámku mimo jiné vymínil, že Nový hrad má navždy zůstat při rodu Černohorských z Boskovic.
Albrecht zemřel 7. srpna 1572 bez potomků, a proto všechen majetek přešel na jeho bratra Jana Šemberu Černohorského z Boskovic, pověstného renesančního kavalíra, který byl posledním potomkem z rodu Boskoviců po meči, zemřel 30. dubna 1597 a byl pochován v Brně v minoritském kostele u sv. Jana, stejně jako jeho dvě již dříve zemřelé manželky Jana Sidonie Šliková (1575) a Anna z Krajku (1581).

III. Období knížat z Liechtensteinu

Boskovické statky zdědily dvě Šemberovy dcery, Anna Marie, provdaná již dříve za Karla z Liechtensteinu, a Kateřina, ještě svobodná. Podle vzájemného ujednání mezi sestrami z 10. října 1597 převzala Kateřina Černohorská z Boskovic panství Bučovice, Pozořice a Nový hrad. Ještě téhož roku se však provdala za svého švagra Maxmiliána z Liechtensteinu.

Roku 1600 se na Novém hradě přihodila nehoda - do studny spadl těžký řetěz. Pozořický purkrabí Jan Smržický se proto obrátil dopisem na blanenského úředníka Skřivánka, aby mu vypomohl s provazy, kterými by se dal řetěz vytáhnout. Skřivánek však odpověděl, že má pouze jeden provaz a ten je jen 8 sáhů dlouhý, tedy má asi polovinu potřebné míry, a navíc jej potřebuje k tlučení kůlů, které se zarážejí pod nový most v Blansku.

V roce 1604 přijala Kateřina svého manžela Maxmiliána z Liechtensteinu na spolek a vymínila si z přinesených statků věno 40.000 zlatých. Tímto způsobem tedy panství pozořické, bučovické a novohradské přecházejí z rodu Boskoviců do majetku Liechtensteinů, Jednoho z nejvýznamnějších šlechtických rodů ve střední Evropě, pocházejícího z hradu Mydlinku v Dolních Rakousích. Někdy v této době bylo novohradské panství přičleněno k pozořickému, kde se soustředila veškerá vrchnostenská správa, zatímco dříve byl Nový hrad spravován purkrabími z Černé Hory, pokud ovšem na Novém hradě nebyli samostatní úředníci. Hlavní a ústřední správa liechtensteinských statků byla po roce 1630 ve Valticích. Maxmilián byl původně evangelík a k římskokatolické církvi přestoupil i se svou manželkou kolem roku 1600, k čemuž mu 22. ledna téhož roku blahopřál i sám papež. Přičinil se potom o vítězství strany císařské a katolické na Bílé hoře, a tím si pomohl k dalšímu majetku z pobělohorských konfiskací a k povýšení do knížecího stavu v roce 1623. Katolicismus upevňoval stavěním kostelů na svých panstvích v Bučovicích, ve Ždánicích i jinde.

Nejvíce se však tato snaha projevila v nedalekém sousedství Nového hradu na Vranově, neboť Vranov byl již tehdy význačným poutním místem, hojně navštěvovaným, a měl v dobách minulých nemalý vliv na udržování katolictví v kraji. Na základě objednávky Maxmiliána a Karla z Liechtensteinu byl asi v roce 1621 odstraněn starý dřevěný kostelík. Nový kostel Narození Matky Boží pak brněnský stavitel Ondřej Erna za dohledu jezuitů stavěl až do roku 1630. Při kostele byla zřícenina liechtensteinská hrobka a mezi lity 1634 - 1642 klášter řádu Nejmenších bratří sv. Františka z Pauly.

Dne 24. ledna 1637 zemřela Kateřina Černohorská z Boskovic, provdaná za Maxmiliána z Liechtensteinu, který však zemřel již v roce 1643 bez potomků. Nový hrad potom zdědil Karel Eusebius z Liechtensteinu. Hrad v tehdejších pohnutých dobách třicetileté války plnil úlohu pevnosti, v níž se ukrýval dostatek zbraní a munice; stával se i útočištěm před nájezdy cizích vojsk. Od začátku června do půlky července 1642 a od května do poloviny září 1643 se v okolí zdržovali Švédové, na Nový hrad ale nezaútočili. Dnem 22. srpna 1643 je i datován dopis z Nového hradu pozořického úředníka Bernarda Lavického, který se zde tehdy skrýval i s četnou čeledí, panským dobytkem a drahocennými věcmi. V listu Lavická zpravuje svého pána o pohybu švédských vojáků od plumlovských lesů přes Pozořice, Líšeň a Kuřim až do Černé Hory. Po třetí se stal Nový hrad útočištěm před Švédy v květnu 1645, ovšem tentokrát už z toho tak lehce nevyvázl.

Na hradě byly uloženy velké zásoby potravin, cennosti klášterů a kostelů z Pozořic, Zábrdovic, Králova Pole, Vranova, Křtin, jakož i peníze panství Pozořic, Černé Hory, Rájce Doubravice nad Svitavou a některé jejich písemnosti. Ukrývali se zde i řádoví kněží paulánského kláštera na Vranově a premonstráti ze Křtin. Švédové se o tom dozvěděli a z ležení před Brnem vyslali tajně oddíl 500 vojáků pod velením plukovníka Kallenberga a šesti dalších důstojníků nikoliv podél řeky Svitavy, kudy vedla obvyklá cesta, nýbrž lesy krytou cestou od Maloměřic na návrší východně od Hádů k Líšni, který však městečko minul po jeho západní straně a postupoval k severu, mezi Obcemi a Kamicemi přešel mělké údolí a návrším Babou dorazil navečer k Babicím, kde přenocoval - Kallenberg sám v bývalé vladycké tvrzi Hrádek u kostela, ostatní po jednotlivých usedlostech nebo i venku. Kolem vsi byly rozestavěny stráže a vojáci nesměli udržovat otevřené ohně. Kallenbergovi šlo o to, aby nikdo nemohl na Nový hrad podat zprávu, že jsou v blízkosti Švédové, proto zadrželi všechny lidi, kteří ještě v Babicích zůstali, jednalo se o několik starších mužů, ostatní se ukrývali v lese i s dobytkem. Mezi zadrženými usedlíky byl i zdejší rychtář Tomáš Novotný, který byl dlouho do noci vyslýchán Šlejnicem o posádce, zásobách a poměrech na hradě. Rychtář však toho asi mnoho nevěděl, a tak jeho výpovědi Švédům příliš neposloužily.

Na druhý den za ranního rozbřesku (byla to druhá červencová neděle) hlavní část švédského vojska opustila Babice a severně od obce sešla příkrou cestou do žlebu Křtinského potoka. V Babicích zůstal menší oddíl o šedesáti mužích, který hlídkoval po okolí a nakonec vydrancoval ves a vypálil až na dvě všechny babické usedlosti (tj. 16), starý kostel i sousední Hrádek. Ve žlebě Křtinského potoka švédské vojsko postupující k Novému hradu zadrželo staršího muže mdlého rozumu, kterého Švédi donutili, aby s nimi pochodoval k hradu. Nepotřebovali, aby je informoval o uložených cennostech, protože o tom věděli od počátku výpravy, ani o cestě, neboť mezi přítomnými českými emigranty měli v oddílu i jednoho ze Šlejniců, kteří drželi před Bílou horou (1615 - 1620) jako biskupské léno Blansko, ten se v krajině jistě dobře orientoval. Navíc jim pomohla především bezstarostnost opilého velitele (Jan Kryštof Melzr) a posádky hradu. Ti se věnovali při spuštěném padacím mostě před hradem hře v kostky a kuželky a přitom popíjeli víno, takže se Švédové dostali nepozorovaně až na 60 kroků k hradu, posádku přepadli a do půl hodiny snadno přemohli - padlo 26 obránců hradu včetně jejich velitele, přičemž Švédové měli jen 2 raněné. Kallenberg potom nařídil pobrat všechny cennosti, zásoby potravin, sudy vína, zbraně, střelivo i dobytek. Místnosti hradu byly demolovány, nábytek vyházen na nádvoří, okna a dveře vytrhány ze zdí a všechno spáleno, hradní brána a padací most před ní rozbity a v místnostech hradu založen požár a do ohně vrženy všechny spisy a knihy. Ustrašení vranovští pauláni se marně snažili zachránit kostelní kalichy a monstrance. Bohatou kořist odvezli švédští žoldnéři na 16 vozech a zbytek posádky, úředníky i další osoby odvedli do zajetí údolím Svitavy k Brnu. Na cestě ještě zpustošili hamry a jeden oddíl vydrancoval vranovský klášter.

Stalo se to 16. července 1645 a přesnou informaci podal 3. září 1645 liechtensteinské vrchnosti do Valtic a Vídně vrchní pozořický úředník Bernard Lavický, který byl přímým svědkem dobytí hradu a jehož Švédové po poměrně dobrém zacházení propustili za několik dní ze zajetí spolu s ostatními vrchnostenskými úředníky. Lavický celkem v sedmnácti česky psaných dopisech výstižně své vrchnosti vylíčil stav dominia v období švédských vpádů se slibem, že souhrnnou zprávu s výčtem všech škod podá do konce roku 1645. K tomu však již nedošlo, neboť Lavický, který byl nemocný už v době obléhání hradu, zemřel v Pozořicích 14. prosince téhož roku. Vranovských paulánů, rodilých Burgunďanů, se ujal francouzský vyslanec d´Avancour, že byli propuštěni a část kostelních potřeb jim byla navráceny.

K události se váže pověst, která byla zaznamenána již záhy nato. Podle ní se Švédové hradu zmocnili díky zradě V8vry (Vavřince) Vokouna z Olomoučan, který jim ukázal cestu a nejpřístupnější místo v obraně. Po odchodu švédského vojska pak rozhněvaní vesničané Vokouna pronásledovali, chytili a vrhli do propasti nedaleko Křtin, která po něm později dostala své jméno. Postava Vokouna by se snad dala ztotožnit s oním mužem mdlého rozumu, jenž Švédy doprovázel na hrad. O tom, že mohl skončit tak, jak říká pověst, by mohl svědčit nález kostí ve Vokoune, které objevil amatérský archeolog dr. Martin Kříž počátkem našeho století. Nedá se ovšem určit, že šlo o pozůstatky Vokounovy. Vigsius a další uváděli, že Vokoun pocházel z Olomoučan. Tam se sice toto příjmení nevyskytovalo, ale o několik let později se připomíná v křtinské matrice hospodský Šebestián Vokoun s manželkou Magdalénou.

Nový hrad ležel dlouho v sutinách a teprve roku 1655 se pozořický úředník Jan Petrželka v dopise z 23. února ptá v liechtensteinské ústřední kanceláři, zda by Nový hrad neměl být opraven, tj. zda by se zdi neměly pokrýt šindelem a rovněž zda by se neměly zřídit brány a mostní trámy, protože by hrad v případě vpádu Turků nebo Uhrů mohl sloužit za útočiště. Nový hrad se však v jeho celku již nikdy nepodařilo obnovit a pokud budeme nadále hovořit o jeho historii, jedná se vlastně už jenom o jeho předsunuté opevnění, nebo zřícenina jádra hradu velice rychle podlehla naprosté zkáze. Jako první obyvatelka hradu se po zničujícím švédském útoku uvádí v matrice k roku 1666 Marina, Bernardova dcera. Je tedy možné, že jej obývali panští myslivci zaznamenaní při Olomoučanech, jmenovitá myslivec Stanislav k roku 1649, myslivec Jiřík Mekotán k roku 1677 a myslivec Bartoloměj Koffr k roku 1681, protože v následujících letech je jako sídlo myslivců připomínán přímo Nový hrad: 1683 - 1696 Kryštof Skřivan - Novohradský, jehož někteří potomci dodnes nosí pěkně znějící příjmení Novohradský, 1699 František Jagerle, 1708 Jiří Teurle, 1726 Filip Svoboda (bez udání zaměstnání) a 1728 - 1729 František Drahanovský.

V roce 1703 byla provedena důkladná oprava Nového hradu, když se stavěl chudobinec v blízkém Vranově. Na hradě se tenkrát postavily dvě malé kuchyně a nový padací most z těžkých dubových fošen. Nový hrad nadále louži jako skladiště válečné výzbroje, kterou vyráběly blízké novohradské hamry. Roku 1704 zde mimo jiné vyla uschována dvě děla a ruční granáty o váze 4 centy 93 liber. Tento válečný materiál byl původně určen do pohraniční pevnosti Hodonín ale pro nebezpečí rebelů byl poslán do "horské pevnosti" Nový hrad.

Po téměř celé 18. století se nám o Novém hradě nedostává bližších zpráv, teprve k letům 1805 - 1807 se dovídáme o pseudogotických úpravách Nového hradu na lovecký hrádek (vysoká válcová věž, nová budova uvnitř hradu), které nechal provádět tehdejší kníže Liechtenstein v souvislosti se stavbou nového zámku v Adamové. Stavba nové věže jej tenkrát přišla na 2.935 zlatých 62 krejcarů. Romanticky upravená památka se v tehdejších dobách stala vděčným námětem pro obrazy mnohých malířů a byla i jinak hojně navštěvována, mimo jiné dne 8. července rakouským arcivévodou Františkem Karlem, který si prohlédl i Rájec, blanenské železárny, sloupské jeskyně a Macochu. V roce 1848 Nový hrad utrpěl na kráse, když byla snesena část vysoké věže z obavy, aby se nezřítila následkem otřesů způsobených vlaky projíždějícími tunelem vybudovaným tehdy pod Novým hradem jako součást železniční trasy Brno - Česká Třebová.